Morava nonstop 2002
Aneb jak si prožít peklo
V půlce července mě volal Sádlo (Lukáš Novosad) že se uskuteční závod MORAVA NONSTOP a že je to pokračování soutěže mezi kajakáři a kanoisty, které se uskutečnilo loni na Vltavě a kajakáři tam zažili pořádnou prohru. Večer tedy sedám k Internetu a koukám co to ten bláznivej Sádlo vymyslel, chce jet Moravu z Postřelmova až na soutok s Dunajem, tak to může napadnou jenom Moraváka. Koukám tedy do kilometráže o co tady vlastně jde, odhadovaných 45 hodin jízdy, 302 kilometrů a 28 jezů, z toho jenom 4 sjízdné, posledních 80 km v hraničním území, 15 Km v Česko Slovenském a poté 70 km Slovensko Rakouským hraničním územím. V hraničním území pojedeme přes den tak po nás pohraničníci snad nebudou střílet.
Druhý den ráno mu volám, že jedu ať se mnou počítá, ale zároveň začínám přemýšlet kde seženu další dva blázny kteří by to chtěli zkusit. Ihned se mě vybavují Standa Hajský a Robert Kazík, jejich povaha dobrodruhů a účastníků mnoha expedic po celém světě, a také jejich 3. místo na Mezinárodním maratónu zlatokopů na Yukonu (80 km běhu kanadskou divočinou a 1000 km po řece Yukon, to vše v čase okolo 3 - 4 dnů) to je důvod proč je oslovit. Volám Standovi a toho pouze zajímá kdy to je, aby si mohl v práci vzít volno a že určitě jede. S Robertem jsou problémy, tři dny po startu závodu musí jet na nějakou expedici a tak nemůže. Volám tedy Jenčovy, ten taky nemůže, staví barák a musí jít do práce na noční, no zatím nevadí třetího neřeším snad se někdo bude chtít jet.
Přípravy vrcholí začínám řešit problém kdo má vhodnou loď a mohl by nám ji půjčit, ale proč bych chodil za kovaříčkem, když můžu jít rovnou za kovářem, volám Mačkymu (výrobci maratónských Orlic) jestli nemá nějakou starší na půjčení, má ale pouze novou, pod přísahou že mu ji nerozbijeme nám ji zapůjčuje. No výborně loď už tedy máme, a ještě k tomu novou. Přes mého šváru si půjčuji GPS snad se nám bude hodit a ještě okopírovat kilometráž a můžeme vyrazit.
Den před závodem ještě sháním posledního člena do lodi, bude to Lukáš Šandl, moc toho o něm nevím, ale doporučil ho Honza Veber starý expedičník tak uvidíme, je to lepší než jet ze Standou sami.
Sraz je naplánován na 11.8. 2002 v 21 hod v Postřelmově u mostu, celkem se nás sešlo 4 posádky C3 a 5 kajakářů, někteří ještě jdou do, hospody na poslední večeři a pivko. Od 22 hod začínáme balit věci do lodí a připravovat se na cestu. Čtvrt hodiny před startem ještě probíhá poslední výklad trati. Přesně o půlnoci startujeme, kajakáři ihned vyrážejí před nás a v řece je docela dost plno. Morava je tady široká asi 3 - 4 metry a vody je tak po kotníky takže je to dost bitva o místo. Dopředu se hrnou Sádelníci, velký favoriti a vítězové loňského závodu na Vltavě, ale hlavně to tady Sádlo zná jak svoje boty tak jedou všichni za ním. Zatím sedím a hlásím z GPS rychlost (okolo 13 km/hod) a ujetou vzdálenost na třetím kilometru má být jez, ale ouha nic tady není, další jez z kilometráže už tady je a tak poprvé přenášíme, je to peklo loď má nějakých 80 kilo, nikde žádná vyšlapaná cestička a co je nejhorší hustý křoví je snad všude. Na dalších 20 km 5x vylézáme a přenášíme mělčiny, vody je opravdu hodně málo. Na 22 km je nebezpečný jez a tak se držíme za Sádlem a ještě to hlídám podle GPS, ale ouha GPS ukazuje odjetých 20 km a jez má být až na 22 km ale stejně je tady. Kluci mě nadávají, že je chci utopit a že mám hodit GPS do řeky, ale zároveň vedou zrušenou debatu o přesnosti těchto přístrojů. Přitom mašinka hlásí přesnost od 6 do 10 metrů. Tehdy poprvé začínám nevěřit autorovy této kilometráže.
Na dalším jezu pro jistotu padám po pás do vody a tak začínám pádlovat aby mě nebyla zima, je to ale stejně jedno, všechny věci co máme v lodi jsou už mokré. Měli bychom se v pádlování střídat každé dvě hodiny (4 hod pádlování a 2 hod odpočinku) ale protože je mě hrozná zima, jedu až do Litovle bez střídání. Před Litovlí jsou dva jezy, které dobře znám a tak se Sádlem trochu odjíždíme ostatním. Musíme se ho držet, nad Litovlí je to samá mělčina a spadlý strom. Začíná padat mlha a na jednom jezu nám Sádlo ucukne o nějakých 20 metrů a než se rozkoukáme, tak je v mlze. Na dalších 5 kilometrech jedeme krokem je hustá mlha, spousta mělčin a padlých stromů. Přenášíme sice jenom 3x ale někdy to stíháme jen tak tak. Jak se později dozvídáme, Robert Knebel tady někde eskimoval, rozbil loď a málem vyplaval.
Přijíždíme do Litovle a já se moc těším že si odpočinu při spící. Na dobrou radu Sádla, že je lepší jet řekou a ne po náhonu kolem loděnice, vyrážíme řečištěm. Po 200 metrech však přichází 2 km tlačení po naprostý mělčině, kluci přetahují loď a já místo odpočinku beru mokrý spacák a věci co unesu a kráčím 2 km městem na soutok s náhonem.Vážně jsem si krásně dáchnul. Na mostě je první kontrolní bod a Masta nám hlásí 30 min na Sádla a 1 hod na kajakáře. Celý mokrý lezu do mokrého spacáku, abych se trochu zahřál ale po půlhodině je mě tak velká zima, že jdu raději pádlovat. Dostáváme se do oblasti Litovelského Pomoraví, ranní mlha a viditelnost snad 2 metry nás nutí jet opravdu krokem, v jednom okamžiku křičím na Standu že jestli do něčeho narazíme tak za to opravdu nemůžu, vidím tak na špičku lodi a tu najednou bum přímo před námi strom, loď se naklání, kýl praská a Lukáš řve, že jestli ho překlopíme, tak se utopí dřív něž vyleze ze spacáku. Byl to strom tak 5 centimetrů nad vodou, ale přejeli jsme ho bez udělání díry, kýl se sice prohnul jako luk (a sním i Lukášovy záda) ale vydržel, dobrá práce Mačky.
Konečně se rozednívá a dorážíme k Hynkovu, peřej na slalomové trati sjíždím sám, kluci jdou po břehu, hlavně proto abychom nenabrali vodu a nenamočily si věci. Dlouhé přenášení jezu v Horce u Olomouce zvládáme docela v pohodě a pak začíná úsek řeky který velmi dobře znám z podzimního splouvání při Hanáckých slalomech. Konečně se nám loďka pořádně rozjela, sedím vzadu a po paměti najíždím v zatáčkách nejrychlejší stopu tak jak si ji nejlépe pamatuji. Čím jsme blíž k Olomouci tím méně zatáček poznávám, ale jak je to vůbec možné když už jsem to tolikrát jel?
V Olomouci na loděnici je další kontrolní bod, zdravíme se ze známými tvářemi a vyrážíme dál povzbuzeni tím, že jsme Sádlův náskok stáhli na 10 minut ale na kajakáře už ztrácíme 1,5 hodiny. Pod Olomoucí dojíždíme novinářskou loď a dáváme náš první rozhovor do rádia, spěcháme rychle dál tak abychom neztratily kontakt ze Sádlíkem. Na dalším jezu už jsou na dohled, počítám rozestup a je to pouze dvě minuty, rozhodujeme se je dojet, ulehám do lodi a nechám kluky makat, budu si teď 2 hodiny odpočívat. Pod jedním mostem „křup“ loď se skoro překlopila a než stačím vylézt ze spacáku tak se potápíme. Na břehu zjišťujeme škody, 70 centimetrů dlouhá díra na levoboku těsně pod vodoryskou, asi jsme nejeli pod mostem na nějakou traverzu. Je to v prdeli, s tím se nedá jet ani náhodou, v duchu si říkám je to fajn aspoň máme důvod čestně vzdát. Standa však vytahuje TESU a lepíme po 45 minutách vyrážíme dál. Beru telefon a tuto veselou historku volám všem týmům hlavně Sádlovy, proklínám jeho a celou jeho rodinu až do pátého kolene, co že to vymyslel za volovinu.
Do Kroměříže to máme 30 km cesty a to jsou slabé tři hodiny pádlování a tak se snažíme dohánět ztrátu, co jsme nabrali lepením lodě, jedeme pořád něco kolem 12 km za hodinu, makáme co se dá. Před Kroměříži je velký jez a to co je pod ním to nás opravdu šokovalo, takhle velkou navigaci jsem ještě neviděl. V úseku 3 km snad 30 metrů vysoká sypaná protipovodňová navigace, připadáme si tady jako na měsíci, je to prostě hroznej hnus. V Kroměříží u mostu je další kontrola napjatě čekáme, kolik minut jsme na Sádla stáhli, ale je to neuvěřitelné, ujeli nám o dalších 10 minut. Tři hodiny jsme makali jako voli a Sádelnici nám to ještě šoupnou dalších 10 minut. Vzdáváme další dohánění a říkám si že druhé místo také není tak špatné, hlavně abychom to dojeli, máme před sebou ještě 200 km a únava je na nás už znát. Naše cestovní rychlost se ustálila na 10 km za hodinu, řeka je regulovaná a začal foukat vítr do zad. Takhle dlouhý rovinky jsem ještě nikde jinde neviděl. Kdyby pod Kroměříží chtěl někdo pořádat závody ve sjezdu, tak startér uvidí až do cílové rovinky. Na dalších 50 km pravidelně střídáme a postupně projíždíme Otrokovicemi a Uherským Hradištěm.
Začíná se stmívat a my se blížíme k Veselí nad Moravou, Standa nás začíná strašit o 3 metry vysokém jezu ve Veselí nad Moravou do kterého to hodně táhne, že tam byl na vojně na závodech. Přijíždíme doslova ke křižovatce řek, jedna teče vpravo a druhá vlevo, přibližně stejná šířka řeky i proudnice kam ale teď? Koukám do kilometráže a čtu „odbočení vpravo, plavební kanál + 300 metrů most a jez. Standa hlásí světla z vesnice a jez na dohled a tak volíme cestu vpravo k jezu. Vysedáme a pracné přetahujeme loď přes jez, přichází k nám místní rybář a hlásí nám kam že to pojedeme, když pod jezem není voda. No tak to je tedy peklo, házím kilometráž hodně daleko do pole a zase pracně přenášíme zpět nad jez a vracíme se do levého koryta. U dalšího mostu zpomalujeme a hledáme vysedací místo, po dlouhé době pěkné vysedání ale ze břehu však zjišťujeme že pod mostem žádný jez není. Asi už máme všichni halucinace. Pod dalším mostem se raději ptáme rybářů kde že je ten jez zabiják ,,jo chalani tož máte dost času, nějakého pol kilometra“ hned za zatáčkou však skoro sjíždíme dva metry vysoký jez. Až pod jezem zjišťujeme že nejsme ve Veselí nýbrž v Uherském Ostrohu nějaký dva kilometry nad Veselím. Asi už by jsme se měli zamyslet nad tím jestli nám ještě dobře fungují mozky. V Ostrohu jsme nechali dobrých 30 minut ztráty na ostatní a začínám se obávat aby nás zezadu nedojeli Kejkl a spol.
Průjezd Veselím už na podruhé zvládáme bravurně a mohutnou peřej na slalomové trati objíždíme vlevo bez velkých problémů. Čeká nás 26 km úseku do Hodonína, řeky bez civilizace a pouze s jedním jezem. Morava však začíná znovu kličkovat a teče mohutnými meandry. Pod hladinou číhají nebezpečné a náhodně spadlé stromy.
Budím Lukáše a předávám mu kormidlo, lezu do spacáku k zaslouženému odpočinku. Ještě než usnu tak na mě něco spadne, je to Lukáš, úplně nám vytuhnul, usnul při pádlování a spadl na mě do lodě. Po chvíli hlásí že vidí stříbrný strom a žlutý kočky, Standa ho uklidňuje že je to měsíc a oheň od rybářů. Ač nerad jdu ho vystřídat, necháváme Lukáše odpočinou a pádlujeme se Standou až do Hodonína. Po cestě máme ještě jeden jez, vůbec není vidět a tak zastavujeme až těsně před ním, je 3 metry vysoký a zcela neoznačený s otevřenou propustí a vývařištěm tak 8 až 10 metrů, kdyby sem někdo vjel tak to rozhodně nerozchodí. Jdu na obhlídku přenášení, všude kolem jezu jsou ploty a úzké kovové cestičky taktéž oplocené. Nejdříve si myslím že to ani nepůjde přenést, nakonec protlačíme loď labyrintem plotů až na třetí pokus. Při přenášení jsme se nadřeli jako voli a zároveň strhli záplatu na lodi a tak znovu lepíme. U jezu v Hodoníně je další kontrola a máme toho opravdu dost, Standa pádluje už sedmou a já šestou hodinu. Později tento úsek vyhodnocujeme jako nejhorší, né technicky a fyzicky ale na psychiku to byl opravdu záhul, ještě teď si vzpomínám jak už v dáli Hodonín svítil a my ještě dvě hodiny jeli.
Na jezu už na nás čekají pohraničníci, když vidíme jak se kolem auta válejí kajakáři ve spacácích tak čekáme že nás dál po řece nepustí a že čekají až na ráno. Bylo dohodnuto že tady máme být až ve dne. Přichází Kamil a hlásí že čtyři kajakáři už to zabalili, Robert a Alex však pokračují dál, Alexův brácha čekal na Sádla aby nejel dál sám, mají tu být teď nějaký nebezpečný jezy. Koukám a on právě nasedá pod jezem na vodu. Prohodíme pár optimistických keců, jako že nás nic nebolí a že jsme úplně v pohodě ale rychle nasedáme abychom je neztratily z dohledu. Je to neuvěřitelné ale dojeli jsme je na úseku kdy jsme nestřídali a byly jsme rádi že vůbec jedeme dál. Asi chlapci měli stejné problémy jako my. Na dalším sypaném jezu je dojíždíme a dalších 40 km jedeme společně z klukama, postupně přenášíme 3 betonové jezy a 7 sypaných, ty jsou obzvláštně hnusný na přenášení, vysoké břehy a žádná navigace, jen naházené ohromné kameny v řece a to i na břehu. Je to hrozná dřina tahat tu těžkou mrchu po těch šutrech a to ji ještě nemůžeme tahat po zemi, protože bychom odřeli pásku na lodi a nemuseli znovu lepit.
Na soutok s Dyjí přijíždíme už za světla a já střídám Lukáše na háčku. Po soutoku s Dyjí řeka nabrala na rychlosti a nás čeká pouze jeden pontonový most a pak už jen 60 km do cíle. Při přenášení jsou Sádelníci znatelně pomalejší než my a je na nich vidět že toho mají už plné zuby. Než se vzpamatují, tak jim o pár metrů ucukneme, během chvíle jim ujíždíme z dohledu a nasazujeme k trháku. Jedeme teď nějakých 13 km v hodině a makám tak že nemám ani čas pozorovat tu spoustu rybářských chatrčí na obou březích řeky pouze ty vpravo (Rakouská strana) jsou o dost honosnější. Po 4 hodinách dřiny jsem vystřídán a jdu si lehnout. Pokud pojedeme tímto tempem až do cíle, tak mě už čeká pouze jedna spící a pak nějaké 3 hodiny a jsme v cíli. Řeka je teď široká a rovná a mírně proudící tak poprvé opravdu v klidu usínám a vychutnávám si odpočinek. Kluci mě však budí už za 1 hodinu s odůvodněním že teď budeme střídat po hodině abychom jeli rychleji. Po slabé hodince pádlování na mě přišel hlaďák, byl jsem líný se najíst, když už je to tak blízko do cíle, během 10 minut je ze mě troska co je ráda že sedí, natož aby pádlovala. Nechávám se vystřídat Standou a začínám žrát, chleba a celá šiška salámu to snad srovná, pořádně to zapiji a nechám to 30 minut uležet. Chlapy mezitím jedou jako fretky a občas jedeme i 15 km v hodině. Po odpočinku nastupuji již zase v plné síle až tři kilometry před soutok, kde ještě přenechávám Lukášovi pádlovací místo tak abychom dojeli stejně jako jsme startovali.
Po 37 hodinách a 52 minutách dojíždíme na soutok Moravy a Dunaje a na prvním místě v kánoích C3 a na 4 místě celkově (chlapci kajakářský už jsou tady 3 hodiny) 20 minut po nás dojíždějí Sádelníci na které útočili zezadu Kejkl a spol. Posledních 50 km pádlovali ve třech a tak je hodně dojeli. Po dalších 6 hodinách přijíždí Dandič a jeho posádka. Následuje vyhlášení a poté na jídlo do hospody.
Na večírku v hospodě se už rodí v hlavě další akce a to Labe nonstop a já vím jedno jistě na Moravu už nikdy nepojedu ale určitě se příští rok pořádně zmakáme na
LABE NONSTOP
POŘADÍ V CÍLI : Kategorie Čas
1. Aleš Marek K1 33 hod 13 min
1. Robert Knebel K1 33 hod 13 min
3. Lukáš Marek K1 37 hod 43 min
4. Šťastný, Hajský, Šandl C3 37 hod 52 min
5. Novosad, Pischek, Mrůzek C3 38 hod 9 min
6. Lisický, Vlček, Kejklíček C3 38 hod 12 min
7. Uncajtík, Hanuliak, Danda C3 43 hod 23 min
8. Krysta Michal K1 vzdal na 178 km
9. Damborský Libor K1 vzdal na 178 km
VAROVÁNÍ AUTORA ČLÁNKU
Upozorňuji čtenáře, že všechny chyby které v obsahu tohoto článku najdou, jsou na svých místech zcela záměrně a tudíž kdo by chtěl práci autora článku kritizovat nechť ať si napíše svoji stížnost ve dvojím vyhotovení na adresu:
František Lampa, Lampářská 352, Lampárna 002 01
